Buddhismus a věda
V moderní vědě se stále více loučíme s přístupem k člověku jako pouhé biochemické továrně. Původní předpoklad, že mozek „vyrábí“ vědomí, byl nasnadě, protože jej bylo snadné začlenit do materialistického způsobu myšlení a evropské historie poznání psýchy. Mozek byl vnímán jako složitá soustava zpracovávající vědomosti a vědomí bylo omezeno na příslušnou kontrolní instanci. Tento přístup však ponechává mnoho oblastí nevysvětlených. A k tomu se přidal zásadní problém, že mysl disponuje vlastnostmi, které nevykazují materiální povahu.
V posledních letech se však výzkum mozku stále více odpoutává od tohoto čistě materiálního pohledu a rozšiřuje horizont prožívání za to, co je popsatelné pouze neurobiologicky. Důvodem není jen fakt, že mnoho pozorování nelze biologicky vysvětlit, ale především výzkumy prožitků blízkosti smrti (PBS), které opakovaně dokázaly, že je možné mít jasné prožitky nezávisle na mozku. Vědomí nelze omezit – mozek je spíše umožňuje, než vytváří. Lidé, kteří měli zkušenost blízkosti smrti, při dotazování shodně uvádějí pocity klidu a míru (cca 90 procent), vnímání světla (cca 77 procent) nebo prožitky mimotělního vnímání.
Podobně jako kvantová fyzika i výzkum mozku se dnes mílovými kroky vzdaluje pohledu, že existuje pouze skutečnost, kterou lze změřit nebo vnímat smysly. Dnešní výzkumníci mozku stále častěji vycházejí z toho, že lidské vnímání je do velké míry výsledkem mentálního utváření. Například odhlédneme-li od aktivace smyslových orgánů, je aktivita mozku bezmála stejná, když skutečně vidíme východ slunce nad mořem nebo si jej pouze představujeme se zavřenými očima. Existuje značné množství důkazů, že vědomí není vytvářeno mozkem, nýbrž že je neomezené časem, prostorem a místem.
Z buddhistického hlediska je zajímavé především setkávání neurověd a kvantové fyziky. Mnohé jejich závěry a pohledy totiž doplňují 2 500 let stará Buddhova učení. Zatímco tradiční fyzika vychází z existence objektivní skutečnosti, kvantová mechanika a teorie relativity se s touto představou rozcházejí. Podobně jako v buddhismu se stále častěji vychází z toho, že neexistuje svět nezávislý na prožívajícím, neboli, jak to vyjádřil Einstein: „Realita je iluze, ale velmi úporná.“
Kvantová fyzika i buddhismus vykračují mimo dualistický pohled, vyhýbají se extrémům „buď, anebo“ a namísto toho dávají přednost přístupu „to i to zároveň“.
…
Když opustíme doposud vyučované pochopení světa a budeme sledovat nejnovější poznatky kvantové fyziky, neurovědy a výzkumu mozku, ukáže se koncept znovuzrození jako prozíravý. Můžeme použít přirovnání k rádiu: i když je přístroj rozbitý, rozhlasové programy dále existují. Když se přijímač – mozek – postupně rozpadá, jak tomu je během umírání, a dokáže přehrávat stále méně programů, nemizí celý člověk, ale pouze jeho materiální projev, všechny jeho vlastnosti zůstanou zachovány. To, co máme, pomine, to, čím jsme – prožívající všech jevů, žije dále, mimo čas a prostor. Smrt, stejně jako zrození, je pouze přechodem do jiného stavu vědomí. Prožívající všech jevů se po mezistavu (skt. antarábhava, tib. bardo), ve kterém se projeví nejsilnější uložené dojmy, spojí s odpovídajícím novým tělem ve světě, který odpovídá obsahu těchto dojmů.
Citace z knihy: O smrti a znovuzrození
Další citáty:
