Provázení umíráním
Z lékařského hlediska je sice dnes okamžik smrti jasně určen (například jako smrt mozku a nezvratný zánik života v biologickém smyslu, protože přestane fungovat mozkový kmen), v procesu umírání jsou však, podle kultury a světonázoru, vnímány různé časové rámce a stavy. V souvislosti s tím se po staletí neustále mění také pohled na život, zdraví a přístup ke smrti. V pozdním středověku a raném novověku byla smrt kvůli dětské úmrtnosti, neúrodám, válkám a moru důvěrně známou součástí každodenního života. Smrt a život byly všudypřítomně vzájemně spojené – nejenom proto, že se člověk mohl mnohem častěji než dnes následkem nehody nebo neblahého osudu znenadání ocitnout mezi mrtvými, ale také proto, že se o umírající až do konce pečovalo doma. Takřka ve všech společnostech byla smrt vnímána jako cesta do jiného světa, na kterou bylo potřeba se připravit již zaživa. Umírání bylo vědomou přípravou na blížící se smrt pro umírajícího i pro budoucí pozůstalé a začínala s prvními jeho známkami. S výjimkou válek a moru umírali lidé jen zřídkakdy sami: kolem postele se shromažďovali přátelé, sousedé a příbuzní, aby byli umírajícímu nápomocni, a smrt nebyla pouze koncem, ale vždy také novým začátkem, na který se lidé chtěli připravit. V mnoha kulturách bylo rozpoložení umírajícího v jeho poslední hodince vnímáno jako rozhodující pro jeho další osud. Bylo tedy důležité být včas připraven a mít na očích události, které na člověka čekaly, aby bylo možné se proti nim obrnit.
Citace z knihy: O smrti a znovuzrození
Další citáty:
